Začnu otázkou. Znáte Odyssey? Ne? A znáte Dana Swanö? Musím říct se, že stejně jako možná i Vám mi Odyssey dlouhou dobu nic neříkalo a Swanövo jméno jsem si za dobu svého hudebního působení uložil do hlavy pod různými superlativy, které byly často zmiňovány v médiích. Ale s vlastní tvorbou jsem dosud do kontaktu nepřišel. Bylo tedy nasnadě, že ve chvíli kdy se mi dostal do drápů jeden z produktů Danova snažení, jsem začal lačně šmátrat po přehrávači netuše, co na mě čeká v následujících chvílích.A hnedle na první poslech to se mnou fláklo o zem! Inu není radno dlouho přehlížet velká a mnohými vychvalovaná jména. Dnes bych si nejradši vyrval všechny chlupy, co jich na zadku mám za to, že mě nenapadlo dřív si něco od něj poslechnout. Odyssey totiž skrývá přesně tu hudbu, po níž jsem ve skrytu duše toužil a ona dlouho nepřicházela. A teď je zde...

Pod jménem Odyssey se skrývá několik málo skladeb, jenž svojí výpravností zcela potvrzují celkové jméno projektu. Ano, jedná se vskutku o projekt, který velký všeuměl Dan postavil na nohy v roce 1999. Těžko říct co vedlo hlavního protagonistu k rozšíření svého již tak bohatého působiště. Podstatná je ovšem skutečnost, že se mu povedlo dokonale spojit průsečíky několika žánrů a hudebních přístupů a zároveň je mistrovsky vyvážit. Dan nezůstal nic dlužen jménu, které pomáhal vytvářet v řadách kapely Edge of Sanity. Na Odyssey plně čerpá ze zkušeností, které za léta tamního působení nabyl. Hudba nesoucí se ve středních tempech, povětšinou postavená na drsném kytarovém riffu, který ovšem nese značnou část melodiky skladby. Místy prolínán neméně melodickými sóly, či decentními klávesami. Je až s podivem jak se Danovi povedlo spojit drsný ortodoxně valivý nekompromisní riff ala Black Sabbath s rockovou melodičností. Skladby opravdu krásně zní. Ačkoliv nejsou nijak obzvláště komplikované, působí nanejvýš příjemně a velmi, velmi hezky se poslouchají.

Největší devizou, které album čítá je ovšem Swanův zpěv. Nádhera! Zkrátka nádhera! V dobách kdy jsou fanoušci zahlceni přehršlí ultrazvukových zpěváků, typu Tobias Sammet, nebo Timo Kotipelto, na mně působí jako opravdová živá voda. Nechci spekulovat o vynikajících výkonech Tima nebo Tobiase, jedná se jistě o unikátní zpěváky. Ovšem trend „ječivého” zpěvu již trvá na můj vkus příliš dlouho. Danův vokální projev mému uchu velmi lahodí díky skutečnosti, že se drží v mezích prahu slyšitelnosti, tudíž i od přírody průměrně vybavený jedinec si může jeho zpěv řádně vychutnat. Hlas, který se ve vzdouvá zvláště ve středních a nižších hlasových polohách nepůsobí nikterak ohraně ani protivně jako u výše jmenovaných, a přesto posluchače o požitek nepřipraví. Disponuje však s ohromnou silou a dynamikou. Neznalé musím utvrdit ve skutečnosti, že se jedná o unikátní hlasový projev člověka, který v hudbě původně angažoval drsný doom až death metalový chraplák a v průběhu doby se naučil opravdu překrásně zpívat. Což evokuje jistou paralelu a možná i malou podobnost s Mikaelem Stannem z Dark Tranquillity. Pokud mám srovnat Danův zpěv na Odyssey s výkonem, který předvádí na svojí sólové desce. Odyssey jednoznačně vede. Oproti Moontower ubyla převážná dávka agresivity patřičné extrémní nakřáplosti. Přibyl ovšem vynikající baryton, jenž ukazuje zpěváka v životní formě. Zpěváka maximálně jistého svými schopnostmi, jehož hlas dává hudbě na Odyssey finální mysticky výpravný rozměr. Pozorný posluchač možná zaregistruje i jistou podobnost s nikým menším nežli samotným Ozzym. Nikoli tolik v samotném zpěvu, ale spíše ve způsobu frázování, které Madmana místy připomene opravdu silně. Rozhodně však ne na škodu věci.

Odyssey mě tedy opravdu překvapila.Jedná se o zcela uchvacující atmosférickou hudbu, která má vynikající schopnost vtáhnout posluchače do svého nitra. Hudbu, která i přes svoji nekomplikovanost skrývá obrovský potenciál a dokáže jistě oslovit početnou skupinu lidí. Ať již fanoušků extrémních, či příznivců melodičtějších odvětví. Troufám si tvrdit, že zklamán nebude nikdo. Snad jediná, zato však velmi podstatná výtka na adresu onoho kotoučku je jeho délka, která se svými třemi skladbami a osmnácti minutami jasně spadá do kolonky MiniCD. Vezmu li v potaz rok vydání CD i skutečnost, že z Danovy strany nepřišla žádná zmínka o zachování existence projektu začínají mnou obcházet chmury.Protože tak vynikající věc by bylo opravdu škodou pohřbít. Tedy nezbývá jiné možnosti než čekat co se bude dít dál. Pokud se však Dan rozhodne pokračovat bude se jistě na co těšit.